"S dovolením, prosím. Musím k řidiči. S dovolením!" domáhá se svých práv hodně starý pán o hůlce, a odhodlaně si prodírá cestičku vpřed k řidiči přecpaným autobusem. Každý se ochotně zvedá a pouští pána sednout. Ten má ale jasnej cíl. Řidiče. A to neustálé vysvětlování jej od zdárného splnění mise akorát zdržuje!
O dvě zastávky později konečně doráží do své pomyslné cílové stanice:
"Dobrý den, pane řidiči, mohu na slovíčko?"
"Pote, pote, pane. Co byste potřeboval?"
Dělá se ticho. Celý autobus nastražuje uši, aby mu neušlo ani slovo.
"My se ještě neznáme. Já jsem váš bývalý kolega. Teď už jsem ale 30 let v důchodu. Jezdím tuhle trasu každý den... Můžu se s váma svézt do vozovny, prosím? Jedete přece do vozovny. Oni mě tam znají. Víte, rád tam jezdím. Nechci být doma pořád sám. Když ješte žila má paní, bylo to jiné. Ale teď..."
"Pojďte, posaďte se," pouští dědečka na své místo mladá paní. Ten jen klopí zrak a s tichým "děkuji" nabídku přijímá.
"Ano, svezu vás pane do vozovny. Rád. Jezdil jste přímou s touto linkou?"
...
Hora štěstí. Úsměv na rtech. Vděčný pohled. Slza v oku.
Samota nás sžírá. Ať už je nám 20 nebo 90. Za "ubrblaným dědkem, co si jde zas určitě na něco stěžovat", se může ve skutečnosti skrývat hodnej pán, kterej je jen hodně sám...
Stydím se.
A proto: vážené předsudky, tímto vám vyhlašuju válku!
