Párky a šklebáci

"Dneska to byl hroznej masakr, miláčku, sem udřenej k smrti. Stavěli sme to lešení... Jo, malou sem vyzvedl, už sme na cestě. Jak se budem blížit zavolám. Pa..."

"Tatí, a jaká je to zastávka? Kde vystupujemé?"

"Nevim."
"Jakto, že to nevíš? Víš to, že jo? Jenom mi to nechceš říct!"

To už se na čele otce (asi tak čtyřletý holčičky) sbíhají žíly všech barev.

"Na Servácové vystupujeme," zahlásí s nadějí na alespoň sekundový ticho, přičemž si stírá krůpěje potu kostkovaným kapesníkem. Holčička ihned využije otcova oslabení a podá jasný rozkaz:

"Když tam nebude náš vláček, koupíš mi párek v rohlíku!"

V tomto momentě otec znovu objevuje svou ztracenou mužnost:

"Mám pro tebe něco jinýho.""Já vím, květák. Ten si sněz sám. Já chci párek v rohlíku!"

"...."

"Koupíš mi ten párek v rohlíku, jo?"

"...."

"Pááárek! Páááárek! Páááááréééék!"

"...."

"Pááárééék!"

"...."

Pomalu se v tramvaji otáčím, jestli týpka náhodou nekleplo. Ale ten jen sedí s hlavou ve dlaních a vzpomíná na to, jak mu bylo v práci vlastně dobře. 

A jaký z toho plyne ponaučení? Žádný. 

Akorát mám teď nehoráznou chuť na párek v rohlíku!