Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán

"Slečno, prosim vás, pomohla byste mi s vozíkem do schodů, až přijede autobus?" úpěnlive na mě dolíhá stařenka v květovaným šátku a asi 150 kg meruněk, pod kterýma praská stařenka i celej vozík ve švech.

To už příchozí paní s kočárem správně tuší, že si bude muset do autobusu pomoct sama. Jó, holt všechnu práci nezastanu.

"Ale to víte, že jo, paní," a s předstíraným elánem se drápu s vozíkem do schodů právě přistavenýho autobusu.

Paní s kočárem, v němž si hoví dobře živený šklébo, ještě bojuje na zastávce. Nedá mi to a jdu pomoct ukončit i její trápení - kde jinde by měly držet ženský při sobě, než na konečný autobusu!

V poslední sekundě před odjezdem se do autobusu přižene miliarda školáků. Odhaduju to maximálně na druhou třídu ZŠ. Chtě nechtě se zvedám ze sedadla a pouštím haranty sednout.

"Sakra, dneska ze mě ale musí mít pámbů radost," konejším se.

V tom se ke mně otočí babička, který jsem jako první podala pomocnou ruku a podává mi tři meruňky: "Na marmeládu to sice není, ale třeba ti přijdou k chuti, panenko."

"To se moc nepředala, bába," pomyslím si a se zdvořilým "děkuju, to ste nemusela," si strkám meruňky do zadní kapsy od kalhot.

Po osmi zastávkách, kdy jsem totálně vyčerpaná rozhovory o Minecraftu a Ledovým království, se konečně na obzoru uvolnilo místo. Deru se vpřed jak Forest Gump, jen u toho líp vypadám.

"Á šup na zadek, jupí!"

Jenže v tom mě místo pocitu naprostý blaženosti, polívá vlhko. Vlhko ve spodních partiích, abych byla přesná, což není zrovna signál toho, že je všechno OK.

"Do prdele, to nééé!"


A pak, že si ze tří meruněk marmeládu neudělám.